Již tradiční závod kterého jsme se již dvakrát zúčastnili, poprvé před dvěma roky tam Aleš měl první vítězství v KPŽ, odpoledne na Fitce jsme totálně prolili a byli zmláceni kroupami. Vloni tam Aleš vyhrál start – cíl a Jola byla 5.
Počasí v pátek na trénink bylo super, sluníčko, sucho. Přijel s námi děda Ivan, Robert zůstal doma, měl koncert s orchestrem ve Skutči. Děti tomu tréninku moc nevěnovaly, dali si pár koleček, pokecaly s kamarády a jeli jsme na ubytování do naší oblíbené lokality – Markoušovice. Trať jednoho kola byla 980m dlouhá, hodně zavřených zatáček, ale několik rovných pasáží na předjíždění.
Ráno byla sice zima, ale nepršelo, takže i vyhnat děti z postele šlo dobře. Nejdříve jel Aleš, zaváděcí kolo a pak 4 plnohodnotná kola. Jelikož nejel předešlé dva závody, měl málo bodů a startoval až z druhé řady. Po startu byl na cca 10.místě ale po zaváděcím kole byl 5., celá skupina jela společně. Aleš se snažil předjet a jít do čela, ale kluci úspěšně blokovali. Ve třetím kole se prodral na 2.místo, ale v tu chvíli měl Vojta Hendrych již značný náskok. Aleš začal stíhačku, v půlce posledního kola to již vypadalo dobře, měl tam cca 20 metrů, ale Vojta na rovných pasážích se nedal a vítězství udržel. Aleš bral pěkné 2.místo.
Jolana jela zaváděcí kolo plus dvě kola celá. Start měla dobrý, její kamarádka Laura Svobodová jela opět jinou ligu a ujela jim hned na startu. Jolana byla 3., v dostřelu na 2.místo. Ale po průjezdu do 1.kola na vracečce spadla a byla najednou 10. Začala stíhačka, byla 5. a ….spadla podruhé, chytla pedálem kolík v zatáčce…rychle vstala a stíhala dál. Ale na jiné než 4. místo to již ale nebylo. Ale bojovala hezky, ještě musíme vyladit ty zatáčky…..
Jana s dědou Ivanem a Jolanou jeli Fitku, 22km do Babiččina údolí a zpět, hezky se projeli, všichni byli nadšeni. V cíli přivítali mě, a nadšení je přešlo….ale to musíme se vrátit o dvě hodiny zpět….
Tento rok poprvé jsem já, Ivan, šel závodit, přihlásil jsem se na trasu C, 38km, 1200m převýšení, vše nahoru a dolů, žádné rovinky. Upřímně říkám, před startem jsem měl v roce 2017 celkem na kole najeto cca 90km, rozhodně mám víc naběháno. Kolega vedle mě se mě ptá, tak kolik máš najeto. Přiznávám se a on civí. Prý má najeto kolem 3500km…..
Na startu jsem šel z třetího bloku, po startu je hned dlouhý 2km kopec. Tak mi to letělo, předjel jsem spoustu lidí a byl docela v předu. Vyjedeme na kopec a krátká rovinka a hned dolů. Cítím že mám zavřenou vidlici z toho stoupání, krátké rozhodnutí zda ji otevřít (mám zavírání ještě postaru na vidlici a ne na řidítkách), šahám dolů, otevírám ji, vidím díru v cestě, rychle dávám ruku zpět na řidítka, nestíhám ji tam dát, letím, dopadám, smýkám se, zastavuji se na zádech, kolo mám na těle (aby se neodřelo, takové jsou instinkty bikera) a pak říkám hodně nahlas: Ty vole, ty vole..
Zvedám se, koukám na kolo, trochu hnutá řidítka, ale jinak nic, snad ani nový škrábanec. Až potom koukám na sebe, koleno odřené, ale hýbe se, mám dlouhý dres, cítím loket, ale hýbe se. Trochu mě pálí záda, trochu víc pravá část zadku. Co ale bolí je rameno, lopatka, klíční kost. Ale rukou hýbu, pomačkám hrudník, bolí ale ne zas moc, takže naskočím na kolo a jedu dál. Tipoval bych to zastavení na 2-3 minuty, ale fakt nevím. Odhadovaná rychlost před pádem 40km/h, pád byl tak 7-8 metrů.
Že bych to asi tak na čtvrtém kilometru zabalil? To mě ani nenapadlo. Jedu, kolem mě podle dresů spíše hobíci, snažím se dohnat co se dá. Koleno a loket bolí, lýtko je odřené, pálí. Co mě dělá starost je že při každém nádechu mě píchá pod lopatkou a poblíž hrudní kosti, jakmile zaberu do kopce cítím rameno. Ale není to pichlavá bolest, takže jedu dál. Dost lidí předjíždím, hlavně v kopcích. Ve stoupání na největší kopec předjíždím Bohdanu Půlpánovou, neodpustí si poznámku u mém pádu. Sem tam někdo při předjíždění se diví, že taková otrhaná, krvavá troska ho předjíždí. Jede se mi fakt dobře. Bohdana mě sjede v každém sjezdu (byla naší repre ve sjezdu), ve stoupání ji zas dávám já. Není nad to se poměřovat s holkama…… Před cílem ale mě už lehce dochází a Bohdana mě poráží. Mám toho v cíli docela dost, ne morálně, ale tělo fakt bolí. Jana mě vidí, přichází ke mně a vidí roztrhaný dres na zádech, zadku, krev na několika místech… Ujišťuji ji, že jsem ok, jdu umýt kolo, pak sebe. Navštěvuji stan záchranářů, paní doktorka mě to čistí, zalepuje, připadám si jako voják po bitvě. Dres je na vyhození ( bude viset v garáži), rameno bolí. V noci se moc nevyspím, ráno jdu na převaz do nemocnice a na RTG, vše je ok, nic není zlomené. Takže nastává fáze“ Hoj se a srůstej.
Ponaučení je následující, je fakt dobré sledovat cestu a věnovat se řízení, jak kola, tak auta. Tentokrát to dopadlo dobře, jen pár odřenin a naraženin…
Celkově se mi závody líbily, budu na ně určitě vzpomínat. 🙂
PS: Příště budu psát ne o sobě, ale o dětech, slibuji.