Předpověď počasí nevypadala příliš příznivě. Byli jsme rádi, že jsme zaparkovali blízko. Vyndávali jsme kola a věci z auta, za několik desítek minut se měl Aleš vydat na trať.
Táta se podíval do kufru auta a na jeho tváři bylo možné pozorovat prudkou změnu z radostného na vystrašený a překvapený výraz.
„Sakra, nechal jsem si doma boty.“
A mezitím, co se táta vracel domů, my jsme se přesouvali s Alešem a Jolčou na start. Těšili se, jelikož měli neobyčejně velký fanklub. Z našich Nasavrk za kopcem totiž přijeli i babička s dědou. Dorazili i zástupci našich sponzorů. Jelo se na perfektně připravené, bývalé bikrosové trati – s výjezdy, boulemi a prudkým sjezdem.
Aleš vyrazil na trať. Nestačil pouze na Vojtu Hendrycha, který na svém novém stroji získal značný náskok, který si udržel až do cíle.
U Jolanky to bylo zajímavější.
Vyrazila a společně s kamarádkou Laurou, držela druhé místo. Pak, v posledním kole, se to stalo. V zatáčce se zčistajasna objevil malý pařízek, který Jolču seslal k zemi. Toho využila jedna ze soupeřek a v podstatě těsně před cílem Jolu předjela. Takže Jola brala třetí místo.
Já s dědou jsme se pak vydali na Fitku. Chrudimské trasy patří k tomu nejlepšímu, co může KPŽ nabídnout. A zatímco jsme se kochali krásami chrudimské přírody, o několik kilometrů dále řešil táta zajímavý problém.
Na chrudimských schodech přišel o bidon, načež dalších deset kilometrů strávil bez pití. To ale nebylo vše. Na třicátém kilometru prorazil pneu a vypadalo to, že bude muset do cíle 10 km po svých. Naštěstí se objevil dobrodinec, který měl cestu do Chrudimi a tam ho zavezl. Jelo se mu moc dobře, trať C je hravá, biková. Jel kolem padesátého místa, což by bylo jeho letošní nejlepší umístění. Škoda….
