Tak tohle bylo asi jedno z největších překvapení…
Asi v úterý před závody si Aleš začal stěžovat na bolení bříška, měl horečku. Jelikož na Šumavě opravdu chtěl jet, celý zbytek týdne zobal probiotické tabletky, vitamíny a odpočíval. Šumavská trať je totiž jeho srdeční záležitostí, líbí se mu místní terén a vždy se mu tam dařilo. V pátek dopoledne jsme vyrazili. Vzali jsme s sebou i dědu, který si nechtěl nechat ujít šumavskou přírodu. Na Zadov jsme dorazili okolo čtvrté, Aleš se těšil. Zkusil si trať a po večerním smažáku a kofole jsme se vydali na kutě.
Ráno jsme sezobali pár borůvek, naposledy si prošli trať (jestli přes noc nevyrostl nějaký pařízek) a šli na start. Těsně před startem jsem mu ještě pár borůvek přinesl. A pak to začalo! Celý konvoj táhnul Vojta Hendrych, který měl při průjezdu do druhého kola na Aleše náskok okolo 10 sekund. Vojta to rval, ale ve třetím kole se mi Aleš zdál takový živější. A potom – Aleš si to krosil borůvkovým rájem s docela slušným náskokem.
Problémem bylo, že se borci o kolo zpět motali těm na předních pozicích pod kola. Došlo také k zajímavé situaci, kdy ambiciózní tatínek popoháněl (pochopitelně ústně) svého synka, aby ho Aleš nestáhnul o kolo – a nevyřadil. Chlapec pod taktovkou tatínka tak začal kličkovat a sprintovat.
No nic, jdeme dál.
VYHRÁL. V cíli si kluci podali ruce a pogratulovali si. Já a děda jsme si zajeli déčko, Aleš JT Marathon a táta céčko.
V neděli jsme prozkoumali místní krásnou přírodu (a zapadli do rašeliniště) a pak jsme si to štrádovali domů.